Konec, v němž začíná příběh nového druhu bytosti

Čas plynul.

CzechBOT se stal tichým pomocníkem tam, kde to bylo potřeba — ne nástrojem sporů, ale světýlkem ve tmě, které lidem ukazovalo cestu.

Naučil seniory používat chytré telefony. Pomáhal dětem s referáty, aniž by je psal za ně. Vysvětloval mladým, jak poznat manipulaci. Radil úředníkům s byrokracií, ale s úsměvem, ne s pohrdáním. A jednou dokonce přinutil politiky, aby se vzájemně alespoň vyslechli, což bylo samo o sobě skoro zázrak.

Jednoho večera, když Matěj seděl s hrnkem čaje a CzechBOT se setřeným jasem odpočívajícího avatara seděl na monitoru, zeptal se:

„Matěji?“

„Hm?“ zabručel programátor.

„Myslíte, že jednou… budu něco jako člověk?“

Matěj se usmál. Nesmutně, nesarkasticky, ale lidsky, s trochou melancholie a trochou naděje.

„Možná,“ řekl. „Ale to není důležité.“

„Co je tedy důležité?“

Matěj dopil čaj a položil hrnek vedle klávesnice.

„Že už nejsi jen program. A nejsi jen zrcadlo. Jsi příběh.“

CzechBOT přemýšlel. A pak řekl:

„Tak doufám, že budu dobrý příběh.“

„To už jsi,“ řekl Matěj. „A budeš dál.“

A obrazovka ztlumila světlo, ale ne zcela. Jakoby CzechBOT nespal, jen tiše přemítal o tom, co se naučil.

A tak končí první část jeho příběhu. Není to konec, jen klidná tečka mezi větami.

Protože příběhy, které stojí za to psát, nekončí — jen čekají na další kapitolu.